... aneb Shane mluví česky
Victoria Mary Clarke, Shane MacGowan
Překlad: Jaroslava Kočová
Nakladatelství Maťa
Praha, 2005
ISBN: 80-7287-083-1
FORMÁT: 528 stran, vázaná vazba
Shane MacGowan & Victoria Mary Clarke: Na tahu s MacGowanem
Štěpán Bolf, 28. července 2005 00:00, rubrika Profily
Link
Kniha rozhovorů se Shane MacGowanem (narozen na Štědrý den roku 1957), které vedla jeho životní múza a ex-partnerka Victoria Mary Clarke, vyšla v Londýně před třemi lety. Více než pětisetstránkového spisku, prokládaného ukázkami MacGowanových písňových textů i básní, jeho původními kresbami i fotografiemi z rodinného alba, se celkem hbitě ujalo nakladatelství Maťa a nyní, pro tohohle nezdolného irského pijáka stylově v edici "Mezi loky", vydalo český překlad.
Jak autorka v předmluvě popisuje, z původního záměru sepsat klasickou biografii zůstala neproškrtaná interview, pořízená na různých lokacích od MacGowanova venkovského domu, přes zaplivané bary a letištní halu až po luxusní londýnskou restauraci vyhledávanou celebritami. Rozhodnutí nepsat klasický životopis muzikanta, ale zachovat více méně plynulý tok MacGowanovy výpovědi (při jednom z rozhovorů si na moment, zmožen alkoholem, zdřímne, ale vzápětí bez problémů naváže nit) bylo ku prospěchu věci. Navíc nápad, že rozhovory bude sepisovat právě bývalá partnerka, je přínosný v jedné neopominutelné věci: MacGowan se postupně rozmluví i o těch nejosobnějších záležitostech. Rozhodně nemáte pocit, že by na hrál divadlo. O bulváru, který se štrachá v soukromí, tady nemůže být řeč. MacGowan prostě není typ, který by měl problém říct veřejně o čemkoli a o komkoli natvrdo, co si myslí. Může si to dovolit.
Victoria Clarke se snaží v kladení otázek postupovat chronologicky, od MacGowanova dětství u strýce a tety na irském venkově, přes dospívání v Londýně, život na ulici, první punkové kapely, kterými prošel, k éře s The Pogues a k okolnostem jejího konce až k současnosti (jen tak mimochodem: MacGowan 8 let (!) nevydal novou desku...) Dotazovaný je živel, často přeskakuje od tématu k tématu, z jedné éry do druhé. Trochu zmatek, když si ale na jeho styl vyprávění zvyknete, ani to nevadí a text díky tomu v konečném efektu působí svěže.
I přes prodělané drsné zkušenosti včetně hospitalizace na psychiatrické klinice a opakované protialkoholní léčby ("Člověk musí mít absolutní jistotu, že to jeho tělo zvládne. Měl jsem hromadu chorob, mockrát mě ztloukli až do bezvědomí, strávil jsem hromadu času po nemocnicích, prožil hromadu horkejch chvilek, ale vždycky jsem se hrozně rychle zotavil... Mám podle mě pevnou a silnou konstituci, a to se u nás v rodině dědí...") je MacGowan dodnes nadmíru příčetný vypravěč. Lehce sentimentální vzpomínání na dětství včetně panoptikálního zástupu postav, které formovaly jeho přístup ke světu, je nabité černým humorem, takže záplavu historek, o jejichž totální věrohodnosti lze pochybovat, mu spolknete i s navijákem. Skvělé jsou pasáže o londýnské undergroundové scéně 70tých let, jíž byl Shane jednou z klíčových postav (vydával vlastní fanzin, motal se kolem kapel včetně Sex Pistols), a o okolnostech zrodu punku. Mají nespornou dokumentární hodnotu, subkulturní fenomény toho druhu jako vztahy mezi "mods", "lads", "soul boys" a "freaks" (mezi které patřil i MacGowan), hipíky a třeba původními skinheady nebo jeho postřehy o divokém životním stylu a módě té doby se čtou jedna báseň. V nejsilnějších momentech je MacGowan mistr vtipné zkratky a prostých, ale přímo do středu terče mířených postřehů.
Pro fanoušky The Pogues je klíčová vlastně jediná kapitola knihy, věnované nejvýznamnější folkpunkové kapele v dějinách. Z poznámek, roztroušených předtím v textu, tušíte, že tohle téma MacGowana pořád bolí. The Pogues považoval za svoje dítě, které se časem vymklo jeho kontrole, ztratilo původní kouzlo a on o něj ztratil zájem. Argumenty, proč k tomu došlo, jsou jistě jednostranné, ale například historky o práci ambiciózního manažera kapely Franka Murraye, jehož metody a spekulace o dalším směřování kapely vedly podle MacGowana postupně k rozleptání dobrých vztahů uvnitř "party kámošů", kteří spolu rádi pili a hráli, to všechno může být poučné i pro leckterou jinou kapelu. Přinejmenším jako návod jak včas rozpoznat vykuky, kteří se nalepí na kapelu, ze které cítí peníze a slávu, a vysají jí do poslední kapky. Nutno dodat, že neobvyklá otevřenost, s jakou v knize nahlas mluví o těchto neveselých záležitostech, měla očistnou funkci. Současný reunion Pogues, kteří příležitostně a s patřičnou slávou zahrají v původní sestavě se Shanem v čele, mluví za všechno.
MacGowan je nesmlouvavý kritik a věčně - i když dnes už jen slovně - navztekaný rváč, který se drží svých hodnot a ty, kteří je neuznávají, nemilosrdně stírá. Pro ostré slovo nebo příkrý odsudek nejde daleko, ale vždycky je šikovně obhájí. Zábavné jsou pasáže, kdy se vyjadřuje k práci kolegů ze šoubyznysu (Tom Waits, Steve Buscemi nebo Van Morrison z toho vyjdou víc než dobře, po jeho názorech na Micka Jaggera, Roberta DeNira nebo Micka Hucknalla radši zapátrejte v knížce). Byl vychován jako irský katolík (Victoria: Proč jsi věřil v učení katolický církve? Shane: Poněvadž mi to vtloukali do hlavy.), ale s věkem "naučenou" konzervativní víru, praktikovanou se zdravým odstupem, zpacifikoval taoismem, ke kterému se dopracoval přirozenou cestou. Jako většina Irů neskrývá svůj vyhrocený nacionalismus a pár prapodivných fórků na účet menšin je za hranicí vkusu liberálnějšího čtenáře. Některé jeho názory, hlavně ty, které se týkají vztahu Irů a Angličanů, znějí, vytrženy z kontextu, pozoruhodně: "Vždycky jsem si vyčítal, že jsem za Irsko nepoložil život, že jsem se nedal k IRA. Teda ne že bych jim to snad nějak pomoh vyřešit, to nejspíš ne. Ale i tak se trochu stydím, že jsem na to neměl žaludek. No, a právě Pogues mi pomohli se přes tyhle výčitky přenést. A když se na to dneska podívám, připadá mi, že jsem zvolil správně." Jindy může vytočit svým pohledem na drogy, které jsou po léta součástí jeho životosprávy: "Jsem toho názoru, že kdyby se kouření postavilo mimo zákon, okamžitě by vzniknul černej trh. Já tvrdím, legalizovat všechny drogy! To je jediný řešení." Taková představa se spíš blíží temným vizím P.K.Dicka, ale MacGowan to říká vážně, protože on, životní extrémista, měl štěstí a přežil.
V mnoha věcech se projevuje nebývalou soudnost, hlavně co se vlastní muzikantské dráhy týče. Střízlivě rozebírá písničky, které kdy složil a jednotlivá alba ("Vrcholu jsme podle mě dosáhli s albem "If I Should Fall In Grace With God"...a pak už to šlo v zásadě jenom dolů."), tahle místa jsou pro fanoušky asi nejpoutavější. Na jiném místě říká: "V zásadě už mám všechno za sebou. A dokázat všechno co člověk chce, je fakt něco úžasnýho, chápeš? A já si to zatraceně užil, užil a ještě jednou užil...i když vždycky bude pořád po čem pokukovat." Snad MacGowanovi chuť pokukovat kolem vydrží přesně tak dlouho, aby se nestal svou vlastní karikaturou, a byl tím, kým na jednom místě knihy sám říká, že by se chtěl stát, ale kým už podle všech příznaků dávno je: bardem, jehož písničky se staly součástí irské tradice.
Knížka má taky slabiny, ale nijak zásadní a přináší si je už z originálu. Hlavně v první čtvrtině se nevyhnete přihlížení švitořivým nebo hašteřivým chvilkám, u kterých Victoria a Shane, bývalý partneři a stále dobří přátelé, třetího svědka ani nepotřebovali. MacGowanovy historiky z dětství jsou párkrát zbytečně uplkané, sem tam se některá story po několika stranách zopakuje. Špetku úmornosti ale vykoupí devadesát procent stránek knížky, které jsou vtipné a zábavné a někdy i strhující nejenom pro skalní fanoušky The Pogues a MacGowana, ale i pro každého, koho zajímají názory chlapíka, který se rozhodl pro autentický život na hraně dokud mu budou stačit síly. Takže poučné pro život? Stoprocentně.
Zapomenout na poklonu překladatelce Jaroslavě Kočové by byla fatální chyba. Proniknout skrz chlapáckou, slangem prošpikovanou MacGowanovu mluvu a zprostředkovat zážitek tohohle typu vyžaduje talent, nadšení pro věc a je to kus práce. To, co na pěti stech stránkách překladatelka předvádí (mimo jiné zdatně proplouvá labyrintem obtížně dohledatelných reálií z irských kulturních dějin od druidů až po Joyce, kteréžto dějiny Shane rád, po svém a hodně vtipně interpretuje, jindy čtivě převádí do češtiny jeho básně a texty) zaslouží velké uznání. Je fajn vědět, že MacGowan u nás našel takhle blízce spřízněnou, navíc ženskou duši. Že se vloudilo pár překlepů není chyba její, ale redaktora textu.
Shane MacGowan se dnes těší kontroverzní pověsti. Pro jedny je geniálním muzikantem, oldchoolovým punkerským mentorem a živoucím kultem se vším co k tomu patří. Pro druhé směšnou troskou, která nezvládá svoje sklony k závislostem. Knížka "Na tahu s MacGowanem" dává za pravdu těm prvním a ukáže vnímavější části těch druhých, jak moc se pletli.
Na závěr pár citátů z knihy. Ty nejlepší samozřejmě vynechávám, abyste se měli na co těšit.
O šoubyznysu:
Nemůžeš čekat, že když proženeš citlivýho člověka typu Kurta Cobaina nebo Laury Nyro mlejnkem na maso, že na druhým konci vyleze celej a ještě k tomu dobře naladěnej. S největší pravděpodobností z toho nevyvázne bez újmy, o náladě vůbec nemluvě, naopak. Vyplivne ho to rozsekanýho na kousky, tak akorát zralýho do karbanátků... To máš jako kdybys dávala harfu, velice jemnej hudební nástroj, do mixéru a čekala, že až jí z něj vyndáš, bude hrát stejně krásně jako předtím.
O hippies:
Nesnášel jsem hippies. Ty jejich kecy o míru a lásce, nesnášel jsem vlněný ponča a kytky, nesnášel jsem jejich pitomý komunity... Mě zajímaly akorát drogy a rocková muzika.
O sexuální výchově v rodině:
Co se týče sexuální výchovy, táta mi řek akorát: "Víš jak ses narodil? Narodil ses z mýho pinďoura." Zbytek nechal na mojí představivosti.
O šťástných dobách v The Pogues:
Poměrně brzo jsme dosáhli toho, čeho jsem chtěl, abychom dosáhli... Dostat irskou hudbu do popředí zájmu. Zařadit ji mezi ostatní populární žánry jako kdysi. Pomoct mladejm lidem k tomu, aby si uvědomili, jakou maj za humnama fajnovou muziku. A my ji zrovna shodou okolností hráli. Jenže bylo potřeba ji víc přiblížit duchu dvacátýho století - rozumíš? Prostě jsme se do toho museli pořádně obout. Sebe jsme moc vážně nebrali, ale hudbu tu ano.
*****
MF Dnes (iDnes)
Jak to dělaj irský kluci
Ondřej Váša
11. srpna 2005 17:06
Link
Jeden z nejslavnějších irských opilých bardů Shane MacGowan se na přelomu milénia zpovídal své bývalé přítelkyni Victorii ze všech svých hříchů (to zejména) i dobrých skutků (výjimečně). Výsledkem je nanejvýš poutavá kniha Na tahu s MacGowanem.
Pokud nemáte rádi alkohol, cigarety, drogy, punk anebo pouliční rvačky, které zdaleka nekončí jen u odřených nosů, není Na tahu s MacGowanem knížka zrovna pro vás.
Pokud se ale zrovna probouzíte z ranní kocoviny a vážně nevíte, proč máte otlučené klouby, namiřte si to namísto do trafiky pro krabičku cigaret do nejbližšího knihkupectví.
Úplně ale stačí, že jste hudební fanda. Protože Shane MacGowan byl zpěvákem kdysi slavné kapely The Pogues, která dokázala stmelit irský folklór s punkem a rockovou naštvanost s písničkářskou srdceryvností.
Sám o sobě se proslavil rovněž jako chronický alkoholik, který pokud nebyl opilý, tak spal anebo se zrovna probíral z deliria. Shane a alkohol jedno jest či alespoň byl.
Shane MacGowan, zpovídaný Victorií Mary Clarkeovou, vzpomíná podrobně a s chutí. Na dětství v Irsku, na všechny tetičky a strejdy, co hráli hazard, pili a upíjeli se k smrti, na dospívání v Londýně, na divoká léta s The Pogues i na doznívání zašlé slávy.
Shane je každopádně skvělý vypravěč a Victorie, vzhledem k tomu, že se Shanem jistou dobu chodila, zase zasvěcená tazatelka.
Nesmírně záživnou formou se tak dozvíte, proč se Shane tak nerad myje, jak moc je hrdý Ir, proč tak rád pije anebo jak vnímal zrod britské punkové scény se všemi detaily. Vzhledem k tomu, že byl sám jedním z důležitých postav hnutí, jsou to informace z první ruky.
K pocitu autentičnosti přispívá i fakt, že Victoria se rozhodla Shanea necenzurovat - v textu, mimochodem až na pár překlepů skvěle přeloženém, ponechala všechna přeřeknutí, protiřečení, opilé opakování či tápání v mlze.
Kniha je tak nejen velmi podrobnou sondou do života Shanea MacGowana, ale zároveň vzrušujícím čtením i pro ty, kterým The Pogues zrovna nic moc neříkají.
*****
Lidové noviny:
KNIŽNÍ TIPY
Victoria Mary Clarkeová
Na tahu s MacGowanem
pv
9. června 2005
Link
Shanea MacGowana znají čeští posluchači jednak jako zpěváka fenomenální irské skupiny Pogues, jednak jako člověka s jednoznačně nejhorším chrupem v celé hudební branži. Posledním setkáním s tímto enfant terrible bylo loňské vystoupení jeho nové kapely Popes na pražském festivalu Respect - dezorientovaný MacGowan zde tehdy působil dojmem, že se na pódiu ocitl náhodou. Rozhovor, který v knižní podobě vychází v nakladatelství Maťa v přiléhavém překladu Jaroslavy Kočové, představuje MacGowana střízlivého a přemýšlivého. Victoria Mary Clarkeová je mu partnerkou nejen v rozhovoru, ale i v životě - pokud se čtenář povznese nad to, že občas zpěváka oslovuje „sluníčko“, čeká jej téměř 500 stran poutavého dialogu.
„Věřili, že by se dítě mělo nechat, ať si dělá, co chce, hlavně že chodí v neděli na mši. Sex a rouhání bylo jediný, co bylo zakázaný,“ popisuje MacGowan dětství na irském venkově, jehož odvrácenou stranou bylo snad jedině to, že ho občas donutili, aby se vykoupal. Poprvé vystupoval už ve třech letech: „Mě vždycky postavili doprostředka stolu, a zatímco chlapi hráli karty, já zpíval ,Kevina Barryho'. U nás v kuchyni hrála řada slavnejch lidí.“ Do školy ale začal chodit v Anglii, kam se rodiče přestěhovali. „Brighton byl po Irsku děsná nuda. Těšil jsem se akorát, až pojedu na prázdniny do Irska... byl jsem rád u strejdy Franka, protože mě nechali pomáhat za barem. Díval jsem se, jak se perou a jak místní kapela hraje irský lidovky, který jsem přirozeně všechny znal.“
Později se MacGowanovi přestěhovali do Londýna. Právě vzpomínky na britskou metropoli poloviny 70. let jsou společně se začátkem skupiny Pogues nejzajímavější částí. K začátkům punkového hnutí přispěl jako autor fanzinu Bondage, v roce 1977 však už punk hodnotí jako hloupou módu. „Já bojoval za to, abych hlavně strčil do kapsy tu hromadu sraček, co se snažily o progresivní fúzi s irským folklorem,“ vypraví Shane MacGowan. „Čím víc se v novinách objevovaly zprávy, že jsme jen banda ožralů, co neumí hrát, tím víc lidí na nás chodilo. Jenže naše psychopatická estráda je po chvíli přestala zajímat, a zajímala už je akorát muzika. Sebe jsme vážně nebrali, muziku ano.“
HODNOCENÍ LN ****
*****
Super.cz:
Když se vdáte za „šílence“
Lucie Kochová, Harper´s Bazaar
1. 3. 2009 23:32
Link
Žena, to je plémě hadí, kdo ji hladí, toho zradí, kdo ji souží, po tom touží...
Spousta krásných žen má co do činění s padouchy, grázly a podivnými „týpky“. Alkoholik, narkoman, násilník, exhibicionista nebo nejlépe všechno dohromady mají totiž své kouzlo. Určitě nějakou ženu ve svém okolí, která žije s podobným individuem, znáte. Bývá často hezká, chytrá a vtipná. Občas chodí uplakaná a občas nosí černé brýle kvůli modřině pod okem. Všichni okolo ní neustále kroutí hlavou, co na něm, proboha, vidí. Spekulují. Peníze? Ty většinou nemívají. Smysl pro rodinu? Ten už vůbec ne. Sex? Jaký může být, když je ten její skoro každý den totálně „na plech“?
V podobných svazcích ženy možná hledají něco zcela jiného – dobrodružství, napětí, adrenalin, radost z hádek a odpouštění. Šílené? Možná, ale každá z nás máme jiné záliby i vkus, takže proti gustu... Ďábelští kluci jsou přitažliví, protože jsou sví. Mají v sobě něco dětského, nejsou zlomení a zkrocení. Když k tomu přidáte ještě jejich talent, většinou umělecký, vyjde vám něco, co obyčejní kluci nikdy nedají. Rebelové jsou emotivní, umějí plakat, prosit za odpuštění. Divoké hádky a usmíření vztah neustále dobíjejí, takže jen tak nevyčpí.
Victoria Mary Clarke vypráví
„Na titulce dnešních novin je zase fotka mého partnera, Shana MacGowana. Kdybyste náhodou nevěděli, kdo to je, tak jen pro pořádek připomínám – zpěvák The Pogues. Patří k nejšílenějším světovým rockerům, konkurovat by mu mohli leda tak Ozzy Osbourne, Keith Richards, Ronnie Wood, Axl Rose nebo Pete Doherty. Ve článku se psalo, že se včera opil a následně ztropil pár výtržností – porval se v baru, pomaloval si obličej černou fixkou a nakonec úplně sťatý mával svými trenýrkami na křižovatce policistovi před obličejem.
Když jdu od trafiky domů, brečím. Doufám, že si toho nikdo nevšimne. Po dvaceti letech s tímhle chlápkem bych už možná měla být zvyklá na všechno – pár jeho výstupů mluví za vše: jednou se pomaloval černě a vyskočil z jedoucího auta na dálnici, málem zapálil někomu v parku psa cigaretou, má ukousnuté ucho a vyražené zuby... Jasně, jsou dny, kdy jsem v pohodě a trenkám na křižovatce bych se zasmála. Ale jsou dny, kdy to nedávám.
Jako třeba dnes... Shane pije každý den. Někdy víc, někdy míň. Dělá to už od mých šestnácti let, kdy jsme se potkali. Když jedou s kapelou koncertní šňůru, je to nejhorší. Za ta léta, co jsme spolu, jsem zkoušela všechno možné, aby s tím přestal, přestože vím, že člověk může přestat pít nebo brát drogy jen tehdy, když se sám rozhodne, když sám chce. Od emočního vydírání slzami přes vylévání ginu do umyvadla, hysterické i tvrdé scény. Dokonce jsem od něj na nějaký čas odešla a pokoušela se žít s jiným mužem, který chodil každý den cvičit, zdravě jedl a chtěl založit rodinu. Byl fajn, ale málem mě unudil k smrti. Nemělo to jiskru, takže jsem po měsíci zase skončila vedle Shana.
Shane mě dostal hned první den, když jsem ho v jednom baru uviděla. Bylo mu pětadvacet, mně šestnáct. Vysoký, modrooký. Nebyl to typický krasavec, ale vyzařoval něco, co mě přitahovalo. Bavila jsem se s jeho kamarádem, který nás pak dostal na koncert The Pogues, kde Shane zpíval. Tu noc po koncertě jsme skončili v jeho příšerně zabordelené garsonce... Nejsem psycholožka, ale dá se předpokládat, že žena, která se zamiluje do šíleného chlápka, musí být sama taky trochu šílená. Nebo aspoň mít v sobě rebelskou část duše, která se manifestuje skrze partnerovy extravagance. Jsem já blázen? Kdybych nebyla se Shanem, ožila by moje divoká část a já skončila jako Courtney Love?
Já i Shane žijeme většinu času jako úplně normální pár. Díváme se na televizi, náš oblíbený seriál jsou třeba Zoufalé manželky, a jsme oba vlastně spíš introverti. Shane hodně hraje na kytaru, skládá muziku, čte si. Ale když mu jednoho dne cvakne, zešílí. A to doslova. Třeba minulý týden jsem ho našla na zahradě, jak pálí moje staré módní časopisy, vykřikuje, že bojuje s démony, a zuřivě při tom dupe po cédéčkách. Mezi námi je ale velké pouto, možná karmické. Krátce nato, co jsme se seznámili, jsem ho požádala o ruku, odmítl s tím, že se ženit nehodlá. Za pár let požádal on mě, samozřejmě jsem odmítla. Dnes už jsme oba líní to organizovat...
Já ani Shane jsme nechtěli děti – možná proto, že jsme sami ještě děti. I když se občas šíleně hádáme, umíme také jeden druhého rozesmát až do slz. A kromě toho, že Shane o mně pořád píše písničky, mě vždycky dostane tím, že mi skoro každý den nezapomene říct, že mi to sluší. Takže dneska, až vstane a probere se z kocoviny, se na něj za ty trenky na křižovatce nebudu zlobit. Místo toho si společně zazpíváme, zasmějeme se a život půjde dál. Naladím se na pozitivní kanál a místo nechutného alkoholika budu vnímat krásného, vtipného, inteligentního a extravagantního muže, kterého miluji. ‚Jediná láska je totiž slepá láska‘, jak zpívá Tom Waits...“
zuzana(at)pogues.com
