Shane MacGowan se těžko mohl stát něčím jiným než zpěvákem. Svou první kapelu - The Nipple Ercetors - založil v punkovém roce 1977 a slavil s ní nemalý neúspěch. Jeho čas měl přijít až se skupinou původně gaelsky nazvanou Pogue Mahone. "Byl to skvělej název, pod kterým jsme odehráli pěknejch pár koncertů, dokud se nějakej idiot v BBC nedomákl, že to znamená Polib mi prdel. Tak jsme se přejmenovali na The Pogues. Vono to znamená skoro totéž, ale to už nikomu nevadilo." Dál si z našeho prvního setkání vzpomínám už jen na bezdomovce, který v pozdní noční hodině, kdy už mají všechny londýnské hospody dávno zavřeno, tloukl na dveře rozsvícené nálevny a Shane poručil vpustit ho dovnitř a zadarmo nalévat; podvědomě cítil, že tenhle neznámý je jeho kamarád z mokré čtvrti ... Ráno jsem se probudil na stole mezi nedopalky cigaret a rozlitým pivem, Shane spal na zemi.
Pochopil jsem, proč mu tolik lidí dává nanejvýš půl roku života. Pak jsme se dlouho neviděli, jen jsem o něm slýchal - čerstvě vysvěcená Sinéad O'Connorová ho v interview pro Reflex proklela jako zatraceného feťáka, který zaprodává mladé lidi ďáblu. Nicka Cavea během našeho rozhovoru čtyřikrát zvedl od stolu, nenechal se odbýt, stále vytáčel jeho telefonní číslo, až ho australský písničkář označil za nejotravnějšího chlapíka na světě.
Podruhé jsme se viděli o pět let později v Praze. Bylo to nejpodivnější setkání v mém životě.
V roce 1996 měla konečně i Praha vidět na vlastní oči nejslavnějšího žijícího opilce; stal se hvězdou festivalu Jam na Džbáně. Dočkali jsme se však příliš pozdě. Jako v případě Pink Floyd, Led Zeppelin či Sex Pistols - původní sestavy se rozpadly dřív než komunismus. Namísto legendárních Pogues tak Shane dovezl svou novou skupinu - The Popes. Pogues již neexistovali, přes proroctví o Shaneově brzkém konci to byli oni, kdo nevydržel. Svého bývalého zpěváka vyhodili ze strachu, že by vášnivou láskou k alkoholu a drogám mohl kapelu zničit - a bylo na něm, aby dokázal, že přežije všechno včetně své bývalé skupiny. Rozhodně se však odmítal měnit.
Před šatnou ho čekal jeho průbojný fanoušek s bookletem MacGowanova sólového debutu. Shane se chopil nabízené propisky, přiložil ji na fotografii vlastní tváře a prudkým trhnutím booklet tužkou roztrhl. Cáry barevného papíru dopadly na zem a Shane je poplival. Pak se odpotácel do sprch, zatímco jeho manažer Charlie mi pokynul, ať se usadím v šatně a vyčkám Mistrova příchodu. "Rozhovor začne za čtvrt hodiny a bude trvat tak dlouho, dokud tě Shane nezmlátí," vysvětlil mi lakonicky pravidla. Má původní představa o místnůstce plné alkoholu se ukázala být mylnou. Jen ledničku nadouval bezpočet plechovek piva a několik hranatých lahví Jima Beama. "Co si dáš?" zeptala se tehdy bývalá zdravotní sestra a současná Shaneova ošetřovatelka a milenka v jedné osobě. Ležela pohodlně rozvalená na pohovce a během rozhovoru si četla Nietzscheovo Unzeitgemässe Betrachtungen; v originále, pochopitelně. Konečně dorazil i Shane McGowan. Jeho krok se nejvíc podobal chůzi vysloužilého mariňáka. Ztěžka usedl naproti mně. Nepřišel jsem s prázdnou - vyndal jsem z tašky litrovou láhev becherovky: "Pro vás." Všichni v šatně zpozorněli. "Co je to?" otázal se všemi chlasty mazaný alkoholik. Stručně jsem popsal tradici a věhlas tohoto tuzemského lidového nápoje. Nedůvěra z MacGowanovy tváře však nezmizela, až na něj všichni přítomní začali naléhat, aby láhev otevřel a ochutnal. Přidal jsem se k nim: "Ochutnejte to. To není jed." Podíval se mi do očí: "A proč ne?" Na odpověď nečekal: "Mám rád jed. Jed je smrt a smrt je život." Pak si hluboce lokl a vzápětí doušek zase vyplivl. "To svinstvo chutná jak vodka s kapkama proti kašli," charakterizoval kategoricky.
Pak se poprvé naštval a mrštil lahví o protější stěnu; za zády se mi roztříštila a já cítil, jak mi po vlasech stékají kapky silně aromatického bylinného likéru. "A teď k těm tvejm otázkám," vyzval mě Shane MacGowan, otočil se na svého stejně opilého manažera a zachrchlal něco, co by se snad při dobré vůli dalo přehrát na hodně rozladěné baskytaře, hůř už reprodukovat slovy. Charlie mu však rozuměl, z jeho odpovědi jsem pochytil slova ujištění, že ho "nebudu srát dlouho". "Tak ať už se, kurva, ptá," vybízí Shane s hlavou otočenou k Charliemu.
A tak se ptám. Nejprve na náboženství, které proniklo do tolika MacGowanových písní. "Víra ... Bůh ... kurva, jak to jen ... Mlha, hustá londýnská mlha, procházíš skrz ni, není vidět na krok, oči jsou slepý, můžeš se spolehnout jen na svou intuici, scvakneš dlaně, jak kdybys chtěl chytit mouchu, pomalu je otevřeš a zas jsou prázdný ... Tak to je Bůh. Jako písek v dlaních, které když otevřeš, se vysype ... Bůh je ...," Charlie už chvilku Shanem cloumá, konečně ho vzal zpěvák na vědomí. "Shane? Na otázku víry a Boha odpověz: Ano, věřím!"
Tak jinak. Zkouším se zeptat, proč se na desce The Snake objevil jako hostující kytarista americký herec Johnny Depp. Dostává se mi poloodpovědi: "Já tý zasraný otázce nerozumím. Johnny je dobrej kluk, mám ho rád. Může s náma hrát, proč by nemoh'? Má nás přece rád a my jeho." I další pokus je zcela zbytečný, to když se chci dozvědět, proč se MacGowanova nová kapela jmenuje The Popes, foneticky tak blízko původním The Pogues: "Není to dobrej název? Ale je, fakt je dobrej. Je to můj nápad. Líbí se mi to. Nejsme svatí, ale kdo, kurva, je? Papež? Není o nic svatější nežli my. Kurva, je to tak, není o nic lepší!" Tak to pokračovalo ještě asi půl hodiny. Nakonec jsem poděkoval za povídání, které mělo ke skutečnému interview tak daleko jako MacGowan ke střízlivosti, a nechal si podepsat desku. Slavný opilec vzal fixu a s pečlivostí dyslektika pomaličku napsal své křestní jméno; plně ho to vyčerpalo, takže namísto příjmení obal desky počmáral jen bezobsažným klikyhákem. Když jsem tehdy odcházel, byl jsem přesvědčen, že už se nikdy neuvidíme. Dával jsem mu maximálně půl roku života. Pak se opět dlouho nic nedělo, jen Shane McGowan vydal dvě desky; spíše průměrné než dobré. Jeho sláva začala pomalu hasnout. A pak se rozhodl přijet zase do Prahy, týden před koncertem jsem dostal jeho telefonní číslo. Tentokrát odpovídal celými větami, dokonce dávaly smysl. Třeba když říkal, jak se těší do Prahy, kde bude vystupovat poprvé v životě. Ale nějak to nebylo ono. Celé tohle povídání mi připomínalo obě desky The Pogues po MacGowanově odchodu - hezké písničky, ale něco jim chybělo. Byly až příliš střízlivé. Najednou se mi po tom opileckém blábolení začalo stýskat. K Shanu MacGowanovi zkrátka nějak patří. Byť by to znamenalo, že má před sebou posledního půl roku života.
***
SHANE MacGOWAN se narodil 25. prosince 1957 v Kentu, dětství strávil v Irsku, posléze se s rodiči přestěhoval do Londýna. Po prvních neúspěšných kapelách založil v roce 1983 skupinu The Pogues, která debutovala albem Red Roses For Me v roce 1984, následovaly komerčně mnohem lépe přijaté desky Rum, Sodomy & Lash (1985), If I Should Fall From Grace With God (1988), Peace And Love (1989) a Hell's Ditch (1990). Následně byl Shane MacGowan z kapely vyhozen a skupina natočila dvě další desky, dokud se v roce 1996 nerozpadla. MacGowan si založil doprovodnou kapelu The Popes a v roce 1996 debutoval výtečnou deskou The Snake; v témže roce vystoupil prvně i v České republice. Následovaly nahrávky Crock Of Gold (1997), kompilace Rare OulęStuff (2002) a naposledy před dvěma lety koncertní záznam Across The Broad Atlantic: Live On Paddy's Day-New.
Foto: Profimedia.cz / Corbis
Původní umístění článku:
http://www.reflex.cz/Clanek16599.html
