Artek

Artěk

Když se mě kamarádi a kolegové ptali, kam se chystám v září na dovolenou, zásadně jsem odpovídala v „do Artěku“ a bavila se otázkami, které nevyhnutelně následovaly: jestli hodlám vstoupit do pionýrských řad a jestli už mám sbalený rudý šátek. Popravdě řečeno, hodlala jsem se ubytovat v městečku Gurzuf, ne přímo v areálu proslulého pionýrského tábora, ale ten jsem měla přímo pod okny a rozhodně jsem se chystala na jeho průzkum. Kdo by si nechal ujít šanci podívat se na tuhle pýchu někdejšího Sovětského svazu, kde svého času trávili prázdniny na krymském pobřeží prominentní pionýři?

Dostat se do Artěku by měla být hračka: Stačí nasednout v Simferopolu do trolejbusu směr Jalta (celá trasa ze Simferopololu až do Jalty je s 86 kilometry nejdelší trolejbusová trať na světě) a vystoupit u obřího poutače s nápisem „Artěk“, ve kterém je každé písmeno vyvedeno jinou barvou duhy. (Poutač doplňují obří betonové plameny a po západu slunce se všechno rozbliká barevnými neóny, takže to vypadá jako lákadlo na diskotéku.) Pak už by měla následovat jen kratičká cesta „maršrutkou“. Správná „maršrutka“ člověku zastaví a nabere ho, kdekoli si na ni u silnice mávne – proto se taky jmenuje „maršrutnoje taxi“, a ne mikrobus, což by jinak byl mnohem přiléhavější název –, jenže zelená je teorie, žití strom se zelená. Když kolem vás mikrobus profrčí, aniž by byť jen zpomalil, radši dojdete kus pěšky, než byste čekali půl hodiny na další a zkoušeli, jestli jiný řidič pobral kapku víc slušnosti.

Areál tábora je obehnaný plotem a vchod střeží čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu policisté (obvykle sedí ve strážním domečku, koukají na televizi a vypadají, že se každou chvíli ukoušou nudou). Vstup je povolen jen se zvláštní propustkou, kterou vydává administrace tábora. Ubytovatelé v Gurzufu ale svým klientům tuhle „zázračnou“ kartičku ochotně obstarají, takže potenciální špióni by se do tábora vetřeli bez námahy. Nemluvě o „tajných průchodech“, ke kterým jsou ubytovatelé ochotni ukázat cestu, kdyby snad s propustkou nastala nějaká potíž.

Artěk byl založen roku 1925 jako tábor pro tuberkulózní děti, ale postupně se rozrůstal a začal sloužit rekreaci nejvzornějších a nejprominentnějších pionýrů (a pochopitelně nejoddanějších svojí socialistické vlasti). Taky se tu před fotoaparáty s gustem ochomýtaly nejrůznější celebrity – od sovětských pohlavárů Chruščova a Brežněva, přes kosmonauty Gagarina a Těreškovovou až po hosty z dálných krajů typu Fidela Castra a Indiry Gándhíové. Co by mohlo být lepší sebepropagace než pózovat s hloučkem rozesmátých pionýrů na pozadí impozantních krymských hor a prosluněného Černého moře.

Na Ukrajině je všechno jaksi větší než u nás – to člověk zjistí už při první návštěvě. Ale rozloha Artěku vás stejně zaskočí – a to i v případě, že si při slovech „pionýrský tábor“ nepředstavíte louku s rybníkem a na ní pár řad stanů. Podle webstránky Artěku zabírá táborový areál 208 hektarů. Kilometry pláží a parků – kde rostou nádherné cypřiše, borovice, palmy, vavříny a všemožná další zeleň – protkané kilometry silniček a cest. A do toho tu a tam budova, hřiště nebo bazén (a taky jedna umělá zřícenina). Spousta příležitostí k nekonečným procházkám i k bloudění.

Podle informací na webstránce se do Artěku – který teď nese hrdé označení mezinárodní dětské centrum, nikoli pionýrský tábor – každý rok jezdí rekreovat tisíce dětí (v „rekordním“ roce 2010 jich prý bylo celkem 35 tisíc). Na konci září, kdy už jsou vzorné děti zpátky ve školních lavicích, je ale v táboře jako po vymření, takže připomíná město duchů. Budovy jsou tiché, bazény klidné jako zrcadlo. Tu a tam se odněkud vynoří osamělý zaměstnanec. Na plážích se sluní pár turistů. Jen výjimečně člověk natrefí na opožděnou skupinu děcek nastupujících do autobusu nebo čutajících na hřišti do mičudy. Ale těch pár živáčků působí v ohromném areálu jen jako jehly v obří kupce sena. Zkrátka skvělé místo pro misantropy a vlky samotáře.

Některé z táborových ubytoven zjevně pamatují lepší časy, za jiné by se nestydělo ani moderní rekreační středisko. Ty snad nejroztomilejší – zástupci první kategerie – mají tvar obřích sudů a jejich nesou poetická jména „Звездочка“ (hvězdička), „солнышко“(sluníčko)... a „дружба“ (družba). Ale soudě podle těsného prostoru uvnitř, otřískaných holých postelí (a absence jakéhokoli jiného nábytku) dala by se tu trénovat askeze anebo sem zlobivé děti strkat za trest.

Pláže v Artěku nejsou písčité, ale oblázkové, takže se člověk nemusí rozčilovat tím, že mu písek v jednom kuse leze do bot, ručníků i oblečení. Když na oblázky šplouchne voda, hrají všemi barvami a vypadají jako polodrahokamy. V moři se vznášejí medúzy (některé mají uvnitř krásně měňavé žilky), nad pláží racci a občas se ukáže i kormorán.

Symbolem Artěku je Aju-Dag neboli Medvědí hora. Tvarem připomíná přikrčeného medvěda (aspoň pokud máte bujnou představivost) a vypíná se nad mořem do výšky kolem 570 metrů. Legendy praví, že chudák obří medvěd se při popíjení vody z moře proměnil v kámen. Vědci praví, že chudák neschopná sopka nezvládla vychrstnout žhavé magma ven a jen nadzvedla terén a vytvořila tak tenhle podivný kopec. Ať tak či onak, to fiasko, ke kterému tu kdysi dávno došlo, přineslo hodně malebné ovoce.

Neméně malebný pohled se naskýtá i na druhém konci tábora – dva skalnaté ostrůvky trčící bok po boku z moře (že by zkamenělá plavající medvíďata?). Kdysi bývaly skálou propojené s pevninou, ale ta kvůli dotírání moře dávno podlehla zkáze. Na jednom ostrůvku prý stávala zkraje dvacátého století restaurace pojmenovaná „Benátky“ (že by proto, že si tam hosté mohli vyzkoušet, jaké to je uvíznout v domě u Canal Grande a marně čekat na gondolu?). Ta už ale podlehla zkáze taky a dnes po ní není ani stopy.

Nad táborem bdí sám Vladimír Iljič Lenin a hlídá, aby se táborníci chovali, jak se sluší a patří. Aby se k Artěku velikostně hodil, je to skoro dvacetimetrový gigant. Navzdory úctyhodným rozměrům ale není vidět odevšad; vůči větší části tábora ho úspěšně cloní stromy a kopce. Takže se nic netuše procházíte idylickým parkem a Velký bratr na vás nečekaně vybafne zpoza rohu. Celé tohle monumentální monstrum postavili v roce 1985 na oslavu šedesátého výročí založení tábora, ale už několik desetiletí očividně chátrá – leštěný mramor se rozpadá na kusy a prorůstá plevelem a křovím. Koneckonců, Leninovo impérium se rozpadlo taky. Ale on sám se tady pořád tyčí v celé své kráse.

V Gurzufu svého času pobýval a nasával inspiraci Alexandr Sergejevič Puškin (pochopitelně v dobách, kdy tu ještě po Artěku a pionýrech nebylo ani památky). Místní jsou na to patřičně hrdí a všude kolem je je přímo „přepuškinováno“. Člověk zakopává o pocty básníkovi pomalu na každém kroku, počínaje názvy ulic a konče sochařskými výtvory (a ani by nebylo divu, kdyby se ve stáncích se suvenýry prodávali umělohmotní Puškinové na ledničku). Táborníci si ovšem vysloužili něco lepšího než zamračenou bystu (i když přinejmenším jedné se dočkali taky). V Puškinově poémě Ruslan a Ludmila hlavní hrdina klábosí – a bojuje – s obří hlavou. Její artěcká verze toho sice moc nenamluví, ale když se večer před člověkem vynoří zpoza stromů, zalitá přízračným zelenkavým světlem, mohla by slabšímu jedinci – a tím spíš nicnetušícím dětem – způsobit menší šok. Možná je to efektivní způsob, jak si zajistit, že se v noci nebudou potulovat venku – anebo jak je přimět, aby se pustily do čtení Puškinových opusů v domnění, že jsou to horory.

(Tahle obří hlava – vytesaná do skály nikoli v Artěku, ale na cestě pro pěší kousek od Jalty – pro změnu patří samotnému básníkovi. Jako by nestačilo, že chudák Puškin sešel ze světa v souboji, tady ho ještě blíže neurčený tvořivý sochař posmrtně sťal...)

Ať žije eklekticismus: Jen pár kroků od pohádkové hlavy si táborníci můžou zahrát řecké tragédie v patřičně ladícím prostředí. Kdo by se nechtěl pokochat Antigonou či Oidipem v nezapomenutelném provedení školáků. Ale vlastně proč ne – na krymském pobřeží se nacházely staré řecké kolonie, tak proč jim nedopřát náležitou poctu.

Po areálu tábora jsou všemožně roztroušena umělecká díla oslavující neúnavně šťastné pionýry a družbu národů. Občas člověku ale vrtají hlavou. Tak třeba tihle kluci – nevypadají tak trochu, jako by si přihýbali s úzkých flašek? Zatímco holky se marně snaží udělat na ně dojem... Možná má plastika dětem od nejútlejšího věku vštěpovat, že mužští rádi nasávají, ať už mají jakoukoli barvu pleti. A ani sebehezčí holka na tom nic nezmění.

Volnost, rovnost, bratrství... a práce. Koneckonců je řeč o pilných Sovětech, a ne o líných Francouzích, co se rozvalují někde v kavárně, přežvykují croissant a popíjejí šampaňské.

Gurzuf – město koček. Okupují ulice, lavičky i balkóny, sněmují na trávnících a občas člověku ani neuhnou z cesty, jako by mu jasně dávaly najevo, kdo je tady pánem. Kočky všech barev, tvarů a velikostí. Kočičí samotáři i početné rodinky. A pochopitelně se vtírají i do areálu tábora. Tahle konkrétní rodinka, která se v Artěku ubydlela pod keři hned za plotem u autobusové zastávky, čítala kočičí mámu a pět potomků (kteří už takhle v mládí projevovali předpoklady stát se zvídavými průzkumníky, neohroženými válečníky a obratnými akrobaty). Jen kočičí táta se někam zatoulal – nebo se s ním kočka rozvedla.

Další fotky z Artěku jsou TADY a TADY.

Fotky z Gurzufu jsou TADY.